Na českých turistických cestách, značených nejsystematičtěji v celé Evropě, nečeká cestovatel žádné překvapení. Ale je tu: bílý čtverec s barevným bodem uprostřed. Nové značení znamená stezky pro koně. Před čtyřmi lety vznikly první, teď jich je nejméně patnáct set kilometrů.
Jejich dovolená je už za polovinou a viditelně jim prospěla. Vypadají zdravě, sportovně a právě se chystají na další dvacetikilometrový výšlap, na který jim
Vlaďka Bartošová právě promazává kopyta. Vzít s sebou na rodinnou dovolenou i své koně, to Bartošovi napadlo už víckrát. Teprve v posledních letech se však objevila místa, kde jsou na něco takového zařízení. Letos poprvé tedy jejich dva hřebci opustili domácí stáj nedaleko Poděbrad a autem odcestovali do východních Čech, do vesnice Kovářov kousek od Sečské přehrady. Bartošovi se ubytovali v týpí v tamní jezdecké stanici, koně v přilehlé ohradě a těší to prý všechny strany. Koně mají pohyb, jejich majitelé zase radost z intenzivního soužití se zvířaty, která normálně vidí jen několik hodin, když za nimi přijedou do stáje:
„Tady se na ně chodíme dívat i v noci. Vždycky se chvíli pasou a chvíli spí. Mnohem lépe poznáme jejich zvyky, lépe jim rozumíme,“ uvažují matka a dcera Bartošovy a při tom leští a kartáčují koně, kteří v ranním slunci na pozadí indiánských stanů vypadají jako z návodu na prázdninovou romantiku. Potom paní Bartošová ještě v rychlosti zopakuje větu, že „nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu“ (kterou pronesli postupně všichni jezdci oslovení při vzniku tohoto článku), a pak už idylická skupinka odkluše na výlet. Jedna z věcí, které mají v Kovářově pro koňské turisty připravené, je šest značených okruhů. Cesty jsou vedeny tak, aby se vyhýbaly silnicím a koňům se po nich dobře šlo. U rozhledny nebo u zámku je úvaziště, kde lze koně na chvíli nechat stát, na několika místech je možné seskočit u bufetu. A pak pokračovat, buď po okruhu zpátky, anebo do další jezdecké stanice. Tímto způsobem se dá odsud z východních Čech přejet až do Jeseníků a Beskyd anebo na sever přes Krkonoše do Polska; vlastně celé Česko by už dnes mělo být průjezdné na koni, s možností přespání pro koně i jezdce nejméně jednou za dvacet kilometrů.
Počet koní a jezdců rychle roste a hipostezky je mají dostat do regionů.Na mnoha jezdeckých stanicích zájemcům dokonce takový výlet zorganizují a zapůjčí jim na několik dní koně i s doprovodem, a to za částky, které nevybočují z obvyklých cen prázdninové zábavy (nocleh pro koně stojí většinou stokorunu, vypůjčit si koně na delší výlet stojí na různých rančích od tisíce do dvou tisíc korun za den). Zvládnout by to měl i začátečník, který věnuje zhruba pět lekcí tomu, že se naučí základy jízdy. K turistice na koni vznikají mapy (zatím pro jižní, střední a východní Čechy), nedávno vyšel také knižní průvodce (Na koni křížem krážem Českou republikou) a řadu informací lze najít na internetu (www.turistikanakoni.cz, jezdecka-turistika.sothis.cz, www.jezdectvi.cz). Shrnuto: v Česku se rozvíjí nové odvětví turistiky, které sice asi nebude pro každého, ale rozhodně bude lákat stále se rozrůstající komunitu českých rekreačních jezdců a rostoucí počet jejich koní.
Japonci u Příbrami
V roce 1946 bylo v českých zemích 450 tisíc koní, většinou pro práci v zemědělství. V roce 1975 jich bylo 25 tisíc. V posledních letech se ale stavy zase zvolna zvyšují: v roce 2003 bylo koní 33 tisíc, teď jich je registrováno dvakrát víc, přesně 64 tisíc. Většina z nich patří majitelům jednoho dvou, nanejvýš několika kusů. Souvisí to s tím, že se poslední dobou našlo pro koně nové uplatnění, a sice být „koníčkem“ pro příležitostné jezdce. Snaha dostat je na výlety do regionů vedla k tomu, že majitelé statků začali vyhledávat a značit stezky.
„Lidé se mě ptali, jestli tady mám Japonce,“ směje se
Zdeněk Jór, který právě namaloval na strom něco jako japonskou vlajku. Bílý čtverec s červeným bodem uprostřed ovšem ve skutečnosti znamená, že tudy prochází dálková koňská trasa, která vede ze Šumavy přes jeho statek ve Zlivi u Březnice na pomezí středních a jižních Čech a dál na sever. Pan Jór, majitel jedenácti koní, ji z části sám vybral a označil a celých sto třicet kilometrů až do Dolního Dvořiště projel. Z páteřní cesty pak odbočují další, menší stezky a okruhy, značené barevnou podkovou v bílém poli. Ne všude mají správné standardizované značení, čímž poněkud dráždí Klub českých turistů (KČT) – právě míra standardizace turistického značení je český unikát. Ne všude jsou také terény dobře vybrané, na internetu lze najít dost stížností od jezdců, že cesty často vede po asfaltu. Ale i to se postupně zlepšuje:
„Já mám při značení zásadu, že se stezka se silnicí může jenom kolmo křížit. Jezdím tak dlouho, dokud nenajdu vhodnou cestu,“ říká Zdeněk Jór. Vybírání koňských cest skutečně vyžaduje trpělivost a vyjednávání s majiteli pozemků; koňů se prý shodně obávají zemědělci, lesáci i myslivci. Právě proto jsou průkopníci koňského turismu vybízeni k nekonfliktnímu chování i k tomu, aby si s sebou na trasu brali lopatku a odklízeli trus. I přes tyhle počáteční potíže počet koňských tras rychle roste. Před pěti lety nápad vznikl v jižních Čechách, tam se také povedlo získat na hipostezky 3,5 milionu korun z evropských fondů na rozvoj regionální turistiky. Postupně následovaly další kraje, některým se rovněž povedlo dosáhnout na evropské peníze. Kolik je stezek právě nyní, ale nikdo přesně neví, teprve v zimě udělá KČT inventuru. Odhady se pohybují od 1500 do 3000 kilometrů. Pro srovnání: cyklotras je 32 tisíc kilometrů, pěších 40 tisíc kilometrů. Jejich síť je už tak hustá, že nové prakticky nepřibývají. Koňských přibylo loni kolem šesti set kilometrů.
Z Islandu do Brodu
Pavel Smeták je v mnoha ohledech typický dnešní majitel koní: má prosperující cestovní kancelář, takže si může dovolit platit pět tisíc korun na ustájení každého ze svých dvou kusů. Má náročnou práci, takže si rád jednou za týden nebo za dva vyjede na projížďku. Na koni jezdí také o dovolené:
„Všude, kde jsme byli, na Islandu, v Kanadě, v Chile, se na to zaměřují specializované agentury,“ říká. Hipoturistika je tam samostatná odrůda cestování a alternativa k masovému turismu. Pan Smeták má z takových cest dost speciální zážitky: na Islandu jelo koní podstatně víc než jezdců, takže jeho skupina cválala přízračnou islandskou krajinou v doprovodu šedesátihlavého stáda. Při putování v Kanadě část koní v noci odešla domů, takže pro skupinu musel dorazit vrtulník. Místa jeho letošní dovolené neznějí zase tak exoticky:
„Chata pod Kletí, pak Český Krumlov, Vyšší Brod a pak dál do Rakouska,“ popisuje trasu. S kamarády a jejich koni vyjeli po nových jihočeských hipostezkách.
„Samozřejmě, že jižní Čechy znám, ale takhle to bylo jiné,“ říká Smeták. Líbila se mu rozmanitost cesty:
„Jednu noc jsme přenocovali v renesančním mlýně, další v Rakousku v týpí u tamních indiánů, bylo to hodně různé.“ Cestování na koni Smetáka baví z podobných důvodů jako většinu jezdců, je v tom zbytek romantiky i blízkost k přírodě. To, že kůň je živý tvor, ovšem přináší i řadu praktických problémů. Před cestou je potřeba ho očkovat, na místo ho majitel musí dovézt. Během putování musí odpočívat, musí jíst to, na co je zvyklý. Když není naučený brodit vodu, nikdo ho k tomu nepřemluví. Jezdec si nemůže jen tak odskočit do hospody, a když se kůň unaví, musí sesednout a vést ho. Postup tudíž není rychlý (za den se jde většinou 20 až 30 kilometrů) ani zvlášť plynulý.
„To je právě to, že jedete pomaleji. Také sedíte výš než třeba na kole a tolik se nenamáháte. Vjemy z krajiny jsou mnohem hlubší,“ uvažuje Pavel Smeták.
„Znáte to s tím pohledem z koňského hřbetu, ne?“ dodává.
